Keramická cesta Honzy Hlahůlka

V čísle 02/2019 časopisu Golem jste se setkali s návodem na skládaný talíř od Míši Weingärtnerové, který kromě své propracovanosti na první pohled zaujme i překrásnou glazurou. A byla by velká škoda, abych vám nepředstavila i Honzu Hlahůlka, který ji namíchal. 

S Honzou jsem se poprvé setkala v létě 2017 na točířském kurzu, kdy se stal jedním z mých kurzistů v brněnské dílně Matilda. S velkou radostí a hrdostí můžu říct, že je jedním z nejzvídavějších, nejhouževnatějších a nejtvrdohlavějších kurzistů, teď i přátel, co mám.

Bylo jen otázkou času - poměrně krátkého - kdy si zařídil svou dílnu a pro začátek komerční glazury, které ho nijak zvlášť nezaujaly a proto se rozhodl jít v tomto směru svou cestou.

Jak ses dostal ke keramice?

• V dětství mě do keramiky přivedla babička. V místní škole lidových umění jsem si plácal tvarůžky z hlíny, byl tam i kruh, ale za ten jsme nikdy nesměli. O 20 let později mě k ní přivedl Harry Potter. Po dokoukání sedmého dílu mi hlavou proletěla myšlenka "Potter, to je anglicky hrnčíř, to jsem vždy chtěl zkusit". Tím to celé začalo.
  

Proč ses rozhodl jít cestou vlastních glazur?

• Tak tady na vině není Harry Potter, ale vlastní natvrdlost a neznalost. Po tom, co jsem si koupil pec a první komerční glazuru, nejspíš jsem ji špatně rozmíchal a celá pec i s pláty mi v ní plavala. Děsně mě rozčilovalo, že nevím kde je chyba, co je a není špatně, jestli jsem za to mohl já (mezi námi, už jsem ji nezkoušel). V naivní víře, že když se naučím technologii glazur rozumět, tak se mi to už nestane, jsem se pustil do studia a večery trávil v knížkách a na internetu. Pokud tomu člověk skutečně věnuje pozornost a snaží se, informace najde, bohužel některé budu muset zklamat, většinou jsou v angličtině.
  

Vychází ti vše na poprvé?

• Tak tady jsi mě pobavila, myslím, že moje pláty by mohly mluvit za mě. Pokud jsou předmětem otázky krásné hotové výrobky, tak určitě ne. Každá nová receptura má trochu jiné vlastnosti, jinak pracuje ve vrstvách, jinak teče, má vlastní specifické defekty. Proto na začátku je hodně testování. Pokud by byla řeč o barvách, tak ani tam nemůžu svědomitě říct ano. Zato ale ještě jsem nepotkal glazuru, jejíž tajemství jsem nakonec nerozlouskl. Vlastně kromě té první komerční, nikdy mě znovu nelákalo se k tomu kýblu vrátit.
  

Co bys doporučil těm, co by se chtěli pustit do míchání vlastních glazur?

• Zapeklitá otázka. Asi nejtěžší pro mě je vyrovnání se s neúspěchem, na začátku je skoro pravidlem, glazura není jen o samotné směsi, ale i o křivce výpalu a aplikaci glazury. Spousta věcí se dá odhalit testováním. Zkoušet si danou glazuru, jak funguje v různých vrstvách, můžeme hned při prvním výpalu, nebo dále ji vyzkoušet na různých hlínách. Nejdůležitější si myslím ale je mít radost i z neúspěchů, každá chyba, každý kaz je cenná informace, která nám dovolí tajemství glazur o trochu víc poodhalit.
  
• Případným nadšencům doporučuji ze zahraniční literatury dvě knížky. A to Mastering cone 6 Glazes: Improving Durability, Fit and Aesthetics. Jejími autory jsou John Hesselberth a Ron Roy a The complete Guide to Md-Range Glazes: Glazing and firing at Cones 4-7 od  Johna Britta.

Autor: Lenka Šustrová